Probouzím se s nepříjemnou, tupou bolestí v břiše, která se objevuje, když vůbec, ale vůbec nejste v pořádku. Doopravdy nejsem – a žádnej bůh mi nepomůže. V žádnýho totiž nevěřím a razím názor, že si za svý štěstí a neštěstí můžeme sami a nebe a peklo je přímo tady, v tomhle mizerně skvělým světě, a dál už nic. Chvíli chci spát dál a chvíli ten pocit ještě oddálit, jenže žádná bolest sama od sebe nezmizí. Venku napadla hromada sněhu, svět bělostně září, normálně by mě to dojalo, teď mě to trochu potěší, ale vlastně je mi to docela fuk.

A tak mi dojde, že potřebuju někam, kde to neznám a kde nikdo nezná mě, že chci vypadnout aspoň kousek, házím do sebe snídani, pořádně se do vánice obleču a o chvíli pozděj už mi čerstvej sníh praská pod nohama a poletující sněhový vločky zůstávají na kabátu. Za chvíli mi jede vlak, do toho nasedám a tu chvilku se nechám unášet zasněženýma pláněma.

Místo odpovědí ale nacházím jenom jedno polomrtvý město, kde nemám chuť zůstávat – znáte ty města, kde se život zastavil před sto roky? Taky vidím ještě znuděný ztracený potulující se skupinky mladejch lidí, prázdný flašky po zemi a kosočtverce na každý zdi, a hlavně lidi, na kterých cítím, že je nebaví žít, místo, na kterým cítím stagnaci a.. dál vůbec nic. Procházím náměstí a pečlivě si prohlížím maličkosti, ale dochází mi, že tu není nic, co by stálo za řeč. Tu zasněženou přírodu si ale nekonečně užívám a mám moře času prohlížet si detaily. Kdybych chtěla, mohla bych se v tom sněhu ztratit a utopit, jenže nechci. A tak se po jednom čaji vydávám zase nazpátek na nádraží a tam si chvíli počkám na vlak, a když do něj nastoupím, je mi.. trošku líp. Nebo je to jen otupělost?