Dvacet dvacet

December 31, 2020

Původně jsem si říkala, že shrnutí tohohle roku rozhodně psát nechci. Negativity, tryzen a nadávání na věci totiž na internetu už koluje dost a myslím že nikoho nepřekvapí, že ani můj rok 2020 nebyl nejlepší rok života. Vlastně spíš naopak, ale to bych byla zase negativní. Jenže já tenhle článek musím napsat, hlavně pro sebe. Tak jdeme na shrnutí tohohle roku, hezky popořádku!

Leden a únor pro mě byly, podobně jako pro většinu lidí, docela fajn. Byla jsem nadšená do novejch věcí a upřímně jsem doufala, že tenhle rok by mohl být fakt skvělej. Zlom začal nečekaně přesně 9. března, kdy se z minuty na minutu zavřely školy a po pár dnech i všechno ostatní.

Na konci února jsem dokonce stihla jet na pár dní do Milána. V tý době už se o covidu mluvilo, ale upřímně jsem byla přesvědčená, že je to celý jedna nafouknutá bublina, protože takových hrozících epidemií už to bylo mraky a nikdy z toho nic nebylo. Nepřišlo mi dobrý přidávat se k tý hysterii a stresovat se tím, takže jsem kroutila hlavou nad lidmi, co v Česku vykupovali zásoby s obchodech a absolutně nějakej čínskej virus neřešila.

Po příletu do Bergama mi týpci v oblecích tehdy měřili teplotu. Kdybych věděla, co všechno tenhle rok přinese a jak moc to ještě všechno půjde do háje, asi bych se obrátila na podpatku, sedla na nejbližší letadlo do Česka nebo na prázdnej ostrov v Tichomoří, našla zde chatu v lesích nebo na pláži, nakoupila trvanlivý potraviny na dalších deset měsíců a zabarikádovala se tam do zbytku roku. No, asi bych to stejně neudělala, ale víte co. Milán jsem si ale moc užila a jsem ráda, že jsem si ušetřila stres z pandemie předtím, než nastala.
 
 
VE ZNAMENÍ PRVNÍ VLNY

Co se dělo dál, samozřejmě víme všichni. Na začátku března se ze dne na den všechno zavíralo a člověk najednou absolutně neviděl, co bude dál. Dokončovala jsem nejtěžší předmět celýho studia, stresovala se, jak ho online zvládnu, dělala kvůli tomu spoustu online rozhovorů s lidma a měla nervy v kýblu. Opatření mě samozřejmě štvaly, ale brala jsem to celkem sportovně a brala jsem to pořád ještě jako způsob, jak mít víc času na sebe. Občas to bylo dlouhý, otravný a bylo mi smutno, ale pořád bylo docela snesitelný.

LÉTO A BAKALÁŘKA

V léte se celá situace zase vrátila trochu do normálu, ale pořád se spoustu věcí nemohlo a do normálního léta to mělo daleko. Tenhle rok jsem měla obzvlášť náladu na festivalovou atmosféru a moře, dvě věci, který se s rokem 2020 zrovna moc neslučovaly. Nakonec mi nic z toho nevyšlo, ale nevadí. Ve finále jsou tyhle věci stejně to poslední, o co by v tomhle roce šlo. V tý době jsem se taky skoro úplně stáhla ze sítí, protože jsem na to všechno prostě neměla náladu a dost mi to pomohlo.

Jinak jsem celý léto chodila hodně ven a plavat a celý dny se drbala s bakalářkou, s kterou jsem hodně bojovala a měla neuvěřitelnej blok k psaní, což byla jedna z těch nemilých věcí, co jsem o sobě zjistila. Naštěstí jsem to nakonec nějak překonala a výsledek byl docela dobrej. Antropologický státnice jsem moc neřešila, poslední týden se začala pořádně připravovat a nakonec je úspěšně a celkem bezbolestně dala a obhájila společně s bakalářkou. Den předem jsem si sice klasicky trochu zastresovala, ale nic hroznýho.



PRAXE V NOVINÁCH

Největší výzva na mě ale čekala přesně den po státnicích. Zatímco státnice nebyly tak strašný, o den pozděj jsem nastupovala na tříměsíční praxi do novin. Celý dny jsem tak běhala po Brně po akcích, demoškách ekologů, tiskovkách, ptala se lidí na ulici na nejrůznější názory a seděla hodiny na soudních jednáních s vrahy. Denně jsem mluvila nebo telefonovala s odborníky, politiky a jinými lidmi o územních plánech, politice nebo myslivectví, prostě o věcech, o kterých vím dohromady úplný kulový.

Byl to ohromnej výstup z komfortní zóny, pro mě třeba o hodně víc než celej Erasmus a život v zahraniční, kam jsem si paradoxně jela spíš odpočinout. Zažila jsem chvilky, kdy jsem si přišla úplně nepoužitelná a dost často si připadala jako člověk, kterej nedá dohromady jedinou kloudnou větu. A to je přesně ta věc, kterou chcete zjistit po čtyřech letech na žurnalistice a po letech psaní. Ehm.

V redakci jsme pak spoustu hodin řešili politiku a spoustu jiných věcí a bylo to skvělý, protože jsem tam potkala spoustu skvělých lidí. Praxe byla v něčem strašná a v něčem skvělá, ale nakonec to byla fakt super zkušenost. Někdy v půlce jsme kvůli pandemii přešli na home-office, což byla sice na jednu stranu dost velká výhoda, protože jsem netrávila v redakci tolik času a nebyla v takovým stresu a fyzickým vypětí, ale zase se mi doma o dost hůř pracovalo, neměla jsem vůbec pevnej režim a propadala jsem ještě horším splínům.  

KONEC ROKU

Poslední roky měsíce byly z tohohle roku vůbec asi nejhorší. Pracovala jsem z domu, takže jsem chodila maximálně na procházky ven, venku bylo čímdál temněj a chladněj. Strádání a frustrace z celýho roku, omezování se i veškerý faily si pomalu vybíraly svou daň a mě docházela trpělivost, všechno mě začínalo štvát a stresovat zároveň a pomalu jsem ztrácela chuť i sílu a motivaci do čehokoli.

V prosinci jsem naštěstí aspoň ještě stihla krátkej spontánní výlet do Prahy. Vláda tehdy avizovala další zpřísnění a klasicky do poslední chvíle nic nevyjasnili. Věděla jsem ale, že potřebuju vypadnout a že si přinejhorším projdu město a objednám wolta nebo si dám něco někde u okýnka.
 
To vlastně můžu říct o celým roce - zvykla jsem si nemít žádný velký plány, využívat situace a žít v tomhle tak trochu ze dne na den a radovat se tehdy, když to jde. Neřešit, kde budete spát a prostě se rozhodnout na místě, ptát se policajtů na hranicích, jestli můžete přes hranice. Užít si na výletě i kafe z automatu v Lidlu a jídla z okýnka. Dělat si to hezký, i když toho máte nad hlavu, nebo vás zrovna trápí úzkost a blbá nálada a spousta věcí ve vašem životě nefunguje.
 
 
NO A CELKOVĚ?

Myslím, že jsem v tomhle roce nejvíc dospěla a dostala spoustu pomyslnejch facek od života o tom, kdo jsem, co (ne)umím, jak funguju a jaký jsou moje vyhlídky. Mám totiž pocit, že cokoli jsem v studijním, kariérním, tvořícím i osobním životě začla, to se nějak posralo nebo nebo minimálně nebyl výsledek ne dost dobrej. Občas jsem měla pocit, že do tohohle světa nepatřím. Do pracovního života ani jakejchkoli mezilidskejch vztahů, který jsou vždycky tak komplikovaný. Hodně věcí vidím v jiným světle a mnohem realističtěji, víc se znám a mám pocit, že jsem o sobě ztratila snad poslední zbytky iluzí, protože ne vždycky všechny věci, co o sobě zjistíte, jsou ty pozitivní. Tahle pandemie byla mistryně v tom, že vytáhla všechny démony a hezky je zveličila a zhoršila.

Byl to taky rok, kdy jsem měla několikrát až moc dlouho hnusně odrostlou barvu na vlasech a až moc hodin (dní) strávila na nočních procházkách s podcastama nebo (v horším případě) The Wall od Floydů, znovuzamilovala jsem si carbonara, a definitivně zjistila, že tenhle svět úplně není pro mě, ale stejně to v něm asi budu muset nějak přežít a ideálně si to i užít. ♥

Ona to totiž objektivně fakt nebyla prdel (psychologičtí odborníci mluví o největším strašákovi pro psychický zdraví od druhý světový války:)). Být bez života, kterej milujete. Čekat a nevědět, co bude druhej den a co z věcí a svobody, co máte rádi, vám ještě vemou. Nevidět blízký a být zavřenej doma, vidět lidi okolo ve sračkách všech druhů a ztrápený. To by totiž zlomilo skoro každýho.

I tohle ale ve finále ten život. A že to byla jízda. Občas horská dráha, ze který jdete blít. A občas prostě JÍZDA, z který přechází zrak.

A jakej byl váš 2020? ♥

Co mě napadne

Nahoru a dolů

October 18, 2020

Psát shrnutí za tak dlouhou dobu je vlastně dost zvláštní. Ono se toho totiž stalo tolik, že je pro mě težký uplynulý měsíce zhodnotit. Protože ono to bylo někdy blbý, někdy blbější, chvílema hezký, občas těžký, někdy otravný.. vlastně všelijaký. A jakkoli si lámu hlavu, jak bych měla to období shrnout, tak nevím. Prostě nevím. Nemám jedinej konkrétní pocit. Vlastně jsem ani tolik nefotila - nikam netahala foťák ani moc necvakala ani na mobil, ale za tak dlouhou dobu mám fotek pořád mraky. Takže se na to vrhnu a společně s fotkama vám povyprávím o pár věcech.

Tohle je na blogovým světě ostatně krásný a zároveň zrádný. Nevidíte všechno. Vidíte drobnej výsek reality, kterej může být celkem pravdivej odraz , ale taky nemusí. Vidíte fotky, který vždycky vypadají hezky. Protože pokud máte dny, který jsou z nějakýho důvodů v háji, prostě většinou nefotíte. A pokud jo, stejně to na těch fotkách nepoznáte. Hromadu věcí nezmiňuju, ačkoli by pak všechno dávalo mnohem větší smysl.

Tenhle rok je zatím fakt záhul a tak nějak předpokládám, že se v podobným duchu ponese i jeho zbytek. Jsem sice poslední, kdo by věřil na postavení hvězd a podobný nesmysly, ale stačí se podívat, co se kvůli koronaviru a obecně v posledních měsících děje ve světě, mně samotný i lidem okolo mě. Myslím, že spousta z nás se tak trochu propadá do sraček a asi je lepší čekat to nejhorší, abysme pak mohli být překvapení.
 S cestováním to tenhle rok bylo všelijaký. Ještě že jsem na začátku roku stihla Milán. Kvůli koronaviru a povinnostem ve škole, kvůli kterejm jsem v zápřahu prakticky od začátku roku, jsem toho totiž ani později moc nestihla. Skvělej byl třeba tenhle výlet, kde jsem absolutně vypla. A pak jsem ještě mrkla na pár krátkých jednodenních výletů do Vídně, na Slovensko, na Pálavu, do Prahy nebo do Jeseníků.
Hrozně moc jsem chtěla tenhle rok jet aspoň na pár dní k moři, užívat si tam atmosféru a válet se a objevovat okolí, ale nakonec jsem kvůli škole nestihla ani to. A vlastně mi to nevadí. Cestování zbožňuju, ale beru ho jako doplněk a svým způsobem únik od normálního života. V současný situacii se všema věcma, co řeším, je cestování stejně spíš takový hořkosladký a moc mi nestojí za to hrotit to. Naopak si užívám ten klid, tvoření, pohodu doma a klidnější dny.



Milovaný brněnský Brunches a kratičkej výlet na Pálavu a levandulový pole, který bylo dávno odkvetlý. No, není každej den nebo výlet posvícení, žejo, takže se nemá cenu rozčilovat.
 
Na skok na v Polsku u nysský přehrady.
Procházky, na ty jsem poctivě chodila skoro celý léto a držely mě v aspoň relativní psychický pohodě. A zrovna tahle byla na hrozně krásným místě! Vždycky u chození střídavě poslouchám i písničky a podcasty.
Léto jsem zvládala upřímně docela blbě. Ležela jsem v knížkách, snažila se napsat bakalářku (o tom vám ještě napíšu v jiným článku - každopádně mám obhájeno a taky mám za sebou půlku státnic), zpočátku mi to vůbec nešlo a to vedro mně štvalo. Ale chodila jsem skoro každej den plavat a byla to obrovská záchrana.

 

Kdyby se musel dojem z tohohle roku vyjádřit nějakou fotkou, byla by to tahle. Ne kvůli tomu pivu (furt skoro nepiju!), ale kvůli tomu výrazu. // A oblíbenej úryvek z Neradosti.
Oblíbený tričko s What We Do In Shadows (skvělej seriál!) a krásnej den v čajovně s koťátkama a vodní dýmkou.
Jídlo jsem samozřejmě nezanedbávala a jako vždycky bylo můj malej zdroj potěšení. // Někdy to chtělo i drinčík.
A někdy zvedl náladu i blbej hezkej výhled.
A někdy ponocuješ tak dlouho, že se dočkáš svítání. Je to ale na nic a člověk je pak celej druhej den rozlámanej, takže už jsem to moc neopakovala.
Tohle jsou pořád moje asi nejoblíbenější fotky!
Tohle jsou tak roztomilí tvoři!

Skvělej nápad byl jezdit po městě na koloběžce! Ve Vídni jsem dokonce zkoušela ty elektrický a je to BOŽÍ!

Některý snídaně jsou lepší než jiný. Kváskovej chleba, tvahohová pomazánka, hrozny, ředkvičky, rajčátka. Mňam!
V v brněnským Chilli tree mají pořád to nejlepší kari.
No a většinu času jsem stejně psala tu bakalářku. Občas jsem se přirozeně snažila změnit prostředí, protože mi to doma moc nešlo a už jsem byla zoufalá, takže jsem utíkala do kaváren.
O tomhle receptu můžu s klidným svědomím říct, že se mi fakt povedl. Špagety s trhaným vepřovým, trochu smetany a parmezán navrchu. DOKONALÝ!
A občas si dáváš v osm večer vejce onsen (obdoba benedicta s japonskou úpravou vajec sous vide, který se pomalu vaří hodinu a půl). Úprava mě nezaujala, žloutky jsou udělaný moc a bílky málo, ale posezení to bylo skvělý. Brněnský Kafe v rozkladu je mimochodem moc příjemnej podnik.

Další bakalářková seance s výběrovkou a  smrkovou limčou. A procházka na krásný místo!


A pak jsem se musela testovat na covid. Kamarád, s kterým jsem pár dní předtím viděla, mi totiž zavolal, že je pozitivní. A já zrovna léčila s docela nehezkým nachlazením. Bohužel testovací místa jsou v Jihomoravským kraji úplně přeplněný a nejbližší termíny byly tak za deset dní. Mně se na testy nechtělo čekat týdny a nemoct nikam jít, takže jsem strávila pár hodin na netu a rozhodla se jet se otestovat až do Hradce. Naštěstí jsem negativní a nachlazení se mě za pár dní pustilo, takže můžu dál dělat blbosti.

A i když je toho naprd ještě mnohem víc, snažím se pořád si říkat, že vlastně o nic nejde. Jo, je to všechno otravný, ale další rok bude líp! Musí být, ha! Jak to zvládáte a jak se máte vy?

Pseudofashion

Zázrak na pleť The Ordinary?!

October 08, 2020

Pokud se zajímáte o kosmetiku, značka The Ordinary vás asi neminula. Blogerky i holky napříč internetem a celým světem tyhle produkty milujou a vychvalují. Produkty mají minimalistickej (fakt krásnej!) design lahviček, přírodní složení, nejsou testovaný na zvířatech a většina produktů má i celkem nízký ceny na to, že obsahují vysoký koncentrace aktivních látek a využívají moderní klinický technologie.

Jestli za mě je ale Ordinary v něčem skvělý, tak to bylo v tom, že mi vlastně kompletně změnily pohled na skincare a já jsem se začala o svou pleť starat pořádně. Navíc je Ordinary pravděpodobně jediná značka, jejíž produkty mi za krátkou dobu přinesly neuvěřitelný výsledky a přijde mi, že je to asi poprvý, co používám produkty, který mojí pleti skutečně pomáhají a dávají smysl.


Upřímně - celej život jsem si totiž myslela, že mám mastnou pleť se sklonem k akné. Až s Ordinary jsem zjistila, že mám pleť spíš suchou a že jsem ji dřív často trápila vysušováním produkty, o kterých jsem doufala, že mi na problematickou pleť pomůžou. Moje pleť na to dál reagovala dalším tvorbou mazu, protože jsem ji pořádně nehydratovala. I používání hydratačního krému mi tak neskutečně pomohlo i s akné.


Jestli má totiž Ordinary nějakou další výhodu kromě složení, tak je to rozhodně to, že mají širokou škálu produktů, z kterých si můžete sestavit svoji ideální rutinu podle toho, co vaše pleť potřebuje a jaký problémy chcete řešit. Produkty ale jsou popsaný ale trochu jinak než na co jste zvyklí z obchodů, takže zabere čas, než se mezi nimi s látkami trochu zorientujete a zjistíte, co by pro vás bylo vhodný. Stačí googlit, na internetu najdete spoustu rad a tipů, jak Ordinary produkty používat a kombinovat. I v českým a slovenským prostředí existují skvělý blogy, který vám pomůžou se v Ordinary i pleťové kosmetice zorientovat. A třeba stejně jako já zjistíte, že jste věřili hromadě mýtů. Prokousat se tou hromadou informací ale stojí to a pokud s pletí třeba řešíte problémy s pletí a chcete si ji dát do pořádku, Ordinary produkty by vám mohly pomoct.

 

 
Co jsem sama zatím zkusila:
Niacinamide 10% + Zinc 1% - Niaciamide je sérum, který by mělo pomáhat na kožní vady, nedokonalosti a rozšířené póry. Pro mě je to zatím asi nejlepší produkt od Ordinary vůbec, protože mi za krátkou dobou viditelně pomohlo s akné. Je potřeba ho kombinovat s hodně hydratačním krémem. 30ml balení stojí aktuálně na oficiálním eshopu 5.90 euro, což je nějakých 160Kč v závislosti na kurzu. Většina ostatních základních produktů stojí podobně.

Natural Moisturizing Factors + HA lehký hydratační krém, který mi taky hodně vyhovuje, používám ho denně ráno i večer. Sama jsem dřív vždycky hydratační krémy používala dost sporadicky a byla to velká chyba, protože jsem zjistila, jak jeho používání dokáže pleti strašně pomoct.
 
Lactic Acid 5% + HA - Slyšeli jste někdy o kyselinách a chemickém peelingu v kosmetice? Pokud ne, doporučuju si o tom něco zjistit - ve zkratce jde o to, že tyhle produkty naleptávají odumřelou část pleti, čímž ji obrušují. Kůže je tedy jejich použitím hladčí, obnovená a vypadá zdravěji. Naopak úskalím takových produktů je, že zvyšují fotosensitivitu na sluníčko, takže je často potřeba se několik dní po jejich používání namazat ochranným krémem s UV faktorem, jinak by pleť mohla být podrážděná.

Právě Lactic acid, tedy kyselina mléčná v téhle koncentraci, je jedna z nejslabších kyselin, který Ordinary nabízí. Protože s kyselinami by se mělo začít pomalu, nechtěla jsem hned pleť šokovat a zvolila jsem nakonec tuhle . Dávám si ji zatím 1-2x  týdně na noc a ráno mám pokaždé krásně heboučkou pleť. Co se týče dalších účinků, u kyseliny mléčné by se měly výsledky projevit až za nějakou dobu používání.
 
AHA 30% + BHA 2% Peeling Solution - tenhle kyselinovej peeling je společně s niaciamide asi nejprofláklejší Ordinary produkt. Jde o silný peeling, který se za 10 minut musí smýt. Koupila jsem si ho ještě před kyselinou mléčnou, ale nakonec jsem se s jeho používáním rozhodla ještě nějakou dobu počkat, protože ho všude nedoporučují používat lidem, kteří s kyselinami v kosmetice nemají zkušenosti. Jakmile vyzkouším, dám vědět.
 
Coverage Foundation makeup - Ordinary nabízí za příznivé ceny taky primery a makeupy. Sama jsem si vybrala tenhle krycí, je fajn, krytí je střední, konzistencí je hodně lehkej a spňuje všechno, co od makeupu požaduju.

P.S. Sama rozhodně na tohle téma nejsem odborník a sama se v tom trochu placám a je možný, že ne všechno popisuju úplně přesně . Pokud budete chtít Ordinary zkusit, rozhodně napřed mrkněte na hromadu materiálů, článků a videí, který popisují, jak tyhle produkty zvolit, kombinovat a používat. Opatrnost je tady fakt důležitá. Mně se tentokrát vyplatilo začít se o pleť pořádně starat dobrými produkty namísto experimentování.

P.P.S Používáte Ordinary? Jaký jste s produkty měli zkušenosti?

Co mě napadne

Jak jsem byla poprvý v Primarku

September 27, 2020

Pamatujete si, jak byl před pár roky hroznej trend jezdit do Primarku? Já tam nikdy předtím nebyla a tohle bylo úplně poprvý, co jsem sem mrkla. A i když se postupně snažím jít u oblečení spíš cestou udržitelnosti a základních jednoduchých a kvalitních kousků, při cestě do Vídně jsem stejně chtěla Primark omrknout a navštvívit tenhle shopaholickej ráj. Několikrát jsem slyšela, že je to tam dost špinavá hrabárna, ale musím říct, že to personál má hezky zorganizovaný, u kabinek ani nikde nečekáte a bordel i rozházený oblečení taky stíhají zaměstnanci uklízet. 

Lidí je zde samozřejmě víc a ne všichni se chovají úplně slušně, ale dá se to. Ceny jsou pořád relativně nízký, výběr oblečení, bytovejch doplňků i kosmetickejch drobností je obrovskej. Sama jsem si koupila hlavně pár basic kousků, který bych si koupila tak jako tak někde jinde. A v tomhle článku vám ukážu, co!
Hlavní část nákupu byly troje boty. Fejkový vansky. Nosím je už několik týdnů, jsou pohodný, stály 8 euro, a šedý tenisky za 10 euro. Taky je nosím skoro pořád.
 
A taky tyhle letní minimalistický sandálky. byly za 15 euro, ale během léta jsem je úplně nestihla nosit. 
 
 Koupila jsem si taky jednoduchý černý kraťasy. stály 6 euro, jsou mega pohodlý a během léta jsem je nosila skoro pořád.
Vzala jsem si taky pár drobností, kterých mají v Primarku požehnaně. Tyhle gumičky mívám pořád po kapsách musím je mít pořád u sebe. A taky jsem si, zcela neoriginálně, koupila i ponožky.
Ve Vídni jsem samozřejmě mrkla i do jiných obchodů. V DMku jsem si vzala tuhle koupelovou sůl a v Lushi jsem si vzala oblíbenej Charity Pot. Mám tradici chodit do Lushe ve všech městech a doma mám tenhle krémík už z asi pěti zemí.
A ještě dvě trika, co mám z Aliexpressu.
A co vy? Jezdíte do Primarku, nebo vám to přijde zbytečný? Dejte mi vědět! A já jdu psát další články, abych konečně prolomila tu šílenou neaktivitu tady! Mějte se krásně! ♥

 

Co mě napadne

Zmizet

July 29, 2020

Ztracená. Tak trochu. Zase.

Mohla bych být spokojená s tím, co mám. Nejsem. A nejvíc asi nejsem se sebou. I když možná není nic, co by mi mělo vadit.

Občas je fajn ten stereotyp rozbít, i kdybyste byli nejspokojenější. Asi proto teď ležím v dřevěný chatce, kde kromě postele není vůbec nic a plánuju následující dny jen tak být. Je tu jedna zásuvka a wifi, co se co chvíli vypne.

Nevadí, stejně ji plánuju používat co možná nejmíň.

Občas to přijde. Pomalu, plíživě. Ta touha se na chvilku ztratit, nebýt vidět, nesledovat, neporovnávat se. Stáhnout se z Instáče, nemluvit s nikým a mít klid. A být. A mít klid na ty svoje myšlenky. Občas je to nejlepší, co můžete udělat, je zdrhnout a být úplně sám, spát pár dní v dřevěný chatce, kde je zima a nad ránem tam jde chlad, vypnout od všeho a jenom tak přemýšlet, procházet se, koupat se v zatopeným tomu a chodit naboso. Protože světe div se – já to mám vlastně fakt ráda, tohle drobný nepohodlí, probouzet se s ranní zimou, být rozlámanej, ale vidět to krásný svěží ráno, který jinak zaspíš. Je to jako majáček, kterej ti po dlouhý době řekne, co je důležitý, že jsi v poho, ať se děje cokoli.

Jsme v době, kdy vám holčičí časáky i motivační instagramy pořád vštěpujou, ať jste hlavně dostatečně sami a jednou za čas si na sebe uděláte sobecky čas, jenomže to obvykle znamená číst si jednou za čtrnáct dní půl hodiny před spaním knížku nebo si velkolepě nalakovat nehty.

A to mi asi nestačí.
Protože světe div se, ona ta samota fakt umí divy.
Díkybohu.

Tak moc pohodový je mít tohle kousek od postele?


Mít práznej editor a vyplou wifi. A jenom tam sypat písmenka. ♥

Tak mizení zdar a já si jdu dát víno!