Co mě napadne

Moje nový růžovo-červený vlasy

January 18, 2020

Tyhle né moc obsáhlý články nejsou nic moc pro mě, to asi víte. Ale přispívám sem teď tak málo, že je to stejně jedno. Dneska to bude prakticky jenom o mejch novejch vlasech!

Jak možná víte, jednu dobu jsem měla ty vlasy naprosto křiklavě růžový, později růžově pastelový, několikrát jsem měla červenou a teď jsem na docela dlouho zakotvila u zrzavý, asi proto, že jsem pořád výrazná, ale nevymývá se to tak rychle jako červená nebo právě růžovka. Předtím jsem bývala jednu dobu špatně odbarvená blondýna a měla jsem to i hodně tmavě hnědý, vyzkoušela jsem toho docela dost. Ale ta růžová mi začala chybět, bavila mě ze všech barev asi úplně nejvíc, ale znáte to, tyhle barvy se udržují fakt těžce a musí se pořád dobarvovat. A já jsem král lenochů.

Když jsem si růžovou kupovala, chtěla jsem ji původně jenom na konečky, jenomže čímvíc jsem nad tím přemýšlela, tím víc jsem zase toužila po růžový hřívě namísto blbejch konečků. A znáte mě, já když si něco usmyslím! Barvily jsme nadvakrát protože jsme nevychytaly množství barvy a  na moje hustý vlasy byly potřeba tři krabičky (barva není peroxidová a je jí menší množství). Samozřejmě pro výraznější výsledek je skvělý vlasy odbarvit, mně to přišlo jako hloupost a nechtěla jsem si vlasy moc ničit, takže jsem doufala, že to chytne i tak. A chytlo! Barvu jsem použila tuto. 

Taky se přirozeně docela rychle vymývá, ale co by člověk čekal u takový barvy?

 Fotky jsou bohužel focený na dost špatným světle, takže barva moc nevynikne, ve skutečnosti je ještě trochu zářivější :)



Tak páčko!

Co mě napadne

Jak moc se můžeš sám v sobě ztratit?

January 05, 2020

Kde jsme to přestali? Od minulýho článku to bylo blbý a ještě pak blbější. A pak se to nějak přehouplo zpátky. Pomalu, bez ohňostrojů a třpytek, bez veškerý zářivý parády a kulervoucích životních okamžiků. 

Jaký je to, nehledat v životě štěstí, ale mnohem víc spíš smysl?
Tak se pojďme ztratit ještě mnohem víc. 

Co mě napadne

Podzim & jak se ztratit v životě

November 01, 2019

Hlásím, že jsem pořád ještě mezi živými. A že mi to nepsaní a netvoření (zase) strašně chybělo.  A co se vlastně v mým životě dělo? Tohle bude pro docela složitý téma, takže se ho pokusím popsat tak, aby to neznělo jako šílený drama, protože to šílený drama není. No, možná pro mě, občas.

Abych to celý vysvětlila, skoro celý září jsem místo plánovaný cesty do Londýna ležela doma s angínou, otrávená, že je mi zle a že nic nemůžu dělat. Na konci září začal novej semestr a přesně tady to začalo jít ještě víc z kopce. Od začátku jsem tak nějak věděla, že tenhle půlrok úplně nebude sranda. A ještě než to všechno začalo, tak jsem začala blbě spát, pořád o tom přemýšlet a ubíjet se tím, jak hrozný to bude. Úplně zbytečně, protože všichni víme, že stresem si nikdy nepomůžete. A tak sem se vždycky chvíli stresovala a pak se zase trochu uklidnila a řekla si, že jsem úplně mimo, když řeším nějakou školu, že to nějak dopadne a že v životě existují horší věci. A za pár dní vždycky začly nanovo ty samý pocity.

A já se v tom koloběhu trochu ztratila. A hlavně jsem se v něm zasekla. Začalo to odporem ke školním záležitostem, ale přehouplo se to k odporu tak nějak obecně ke všemu, protože jsem stejně pořád myslela na to, co musím odevzdat, kolik lidí musím obepsat a co všechno nestíhám. Jediný, čím jsem se to snažila vyvažovat a co mi pomáhalo, byl pohyb a cvičení, protože si u toho vyčistíte hlavu. A já si potřebovala čistit hlavu pořád.

A ráda bych řekla, že to mám za sebou, jenže zvládnout dost věcí mě pořád ještě čeká. A já jsem v tom zamotaná, protože nevím, odkud začít a jak některý věci dělat. A jsem smutná, že se nemůžu věnovat některým věcem, který bych se věnovat chtěla. A nasraná, protože vím, že si za to můžu sama, že mě nebaví být paralyzovaná neustálým stresem, ale že se z něj stejně nemůžu vymotat. A tak sedím a píšu tenhle článek a doufám, že mi to pomůže uvědomit si, jaký blbosti hrotím a jak z toho koloběhu ven.

Jenže nevím.
Nevím. 
No nic. Hlavu vzhůru, vole!





A tohle je, lidi, úplně cizí pes, kterej za mnou přiběhl během focení. Svět je asi pořád ještě krásnej!

Z cest & výletů

Na skok do Polska - národní park Stolowé Gory

September 25, 2019

velká hejšovina
 Miluju hory. Vždycky mě dokážou dostat a čas strávenej v horách je pro mě vždycky hrozně krásnej! Letos jsem byla co se týče hor už v Rakousku a v Jizerkách a potřetí padla volba právě na minivýlet do Polska. V minulým článku jsem vám psala o krásným městě Klodzsko, který jsme navštívili první den našeho výletu, dneska se z města přesuneme do hor, konkrétně do národního parku Stolowé Gory.

Ve Stolowých horách jsme měli v plánu hlavně Velkou Hejšovinu - Szczeliniec Wielki v polštině. Na tohle skalní město se dostanete z Karlowa, kde se dá za pár zlotých zaparkovat. Na vrcholek si celkem máknete a je to hrozně moc schodů, ale stojí to za to.

Na vrcholku Velký Hejšoviny se dál do Skalního města vybírá drobnej vstup 10 zlotých (slevněný 5) dál do skalního města a právě tady začíná ta nejkrásnější část. Shodli jsme se, že je to zde daleko hezčí než třeba v Adršpachu. Terén je dost zajímavej, chvíli jdete po dřevěnejch chodnících a kolem jsou močály, chvíli stoupáte kdesi v ve skále a držíte se řetězů a zdi kolem jsou mokrý. Ale je to zde krásný!


Szczeliniec Wielki

Szczeliniec Wielki

Szczeliniec Wielki

Szczeliniec Wielki