Co mě napadne

Zmizet

July 29, 2020

Ztracená. Tak trochu. Zase.

Mohla bych být spokojená s tím, co mám. Nejsem. A nejvíc asi nejsem se sebou. I když možná není nic, co by mi mělo vadit.

Občas je fajn ten stereotyp rozbít, i kdybyste byli nejspokojenější. Asi proto teď ležím v dřevěný chatce, kde kromě postele není vůbec nic a plánuju následující dny jen tak být. Je tu jedna zásuvka a wifi, co se co chvíli vypne.

Nevadí, stejně ji plánuju používat co možná nejmíň.

Občas to přijde. Pomalu, plíživě. Ta touha se na chvilku ztratit, nebýt vidět, nesledovat, neporovnávat se. Stáhnout se z Instáče, nemluvit s nikým a mít klid. A být. A mít klid na ty svoje myšlenky. Občas je to nejlepší, co můžete udělat, je zdrhnout a být úplně sám, spát pár dní v dřevěný chatce, kde je zima a nad ránem tam jde chlad, vypnout od všeho a jenom tak přemýšlet, procházet se, koupat se v zatopeným tomu a chodit naboso. Protože světe div se – já to mám vlastně fakt ráda, tohle drobný nepohodlí, probouzet se s ranní zimou, být rozlámanej, ale vidět to krásný svěží ráno, který jinak zaspíš. Je to jako majáček, kterej ti po dlouhý době řekne, co je důležitý, že jsi v poho, ať se děje cokoli.

Jsme v době, kdy vám holčičí časáky i motivační instagramy pořád vštěpujou, ať jste hlavně dostatečně sami a jednou za čas si na sebe uděláte sobecky čas, jenomže to obvykle znamená číst si jednou za čtrnáct dní půl hodiny před spaním knížku nebo si velkolepě nalakovat nehty.

A to mi asi nestačí.
Protože světe div se, ona ta samota fakt umí divy.
Díkybohu.

Tak moc pohodový je mít tohle kousek od postele?


Mít práznej editor a vyplou wifi. A jenom tam sypat písmenka. ♥

Tak mizení zdar a já si jdu dát víno!

Co mě napadne

Umět žít

June 15, 2020

Ztratit se v noci, ve starejch rockovejch písničkách, v písmenkách, příbězích, v práci. Protože ztratit se je možná jediná šance se najít. Tisíckrát zjistit, co nechceš. Protože pokud tisíckrát zjistíš, co není ono, co nechceš a nepotřebuješ, možná jednou zjistíš taky, co to ono je.

Dělat si to hezký. Zvlášť v těch chvílích, co stojí za nic. Požitkařit a neodsouvat ty malý krásný momenty na jindy. Protože odsouvat něco na potom znamená – hádejte co? – že ta radost nikdy nepřijde. A vy stejně dřív nebo později zjistíte, že štěstí je ve finále víc práce a makačka než něco, co spontánně přijde. A že je to dobře, protože práce vám stejně může dát nejvíc a tahle forma spokojenosti je stejně nejstálejší. A je nejvíc opravdová.

Zažít ty drobný chvilky porozumění, který vyčnívaj v těch momentech, kdy máš pocit, že jsi na tomhle světě úplně špatně. Být sám. Často a doopravdy. Protože být sám je jedinej způsob, jak se nezbláznit. A jak pak být doopravdy i s ostatními lidmi.

Výš a dál. Makat, nadávat, ztrácet se v práci, mít dlouho pocit, že se nikam neposouváš, snažit se zkrotit adrenalin a kortizol, potisící si říkat, že se vůbec stresovat nemusíš. Nesnášet se za to. A stejně se stresovat dál.

Vyběhnout do deštivý noci s očima bolavýma od pláče, kterej nejde utišit. Naskrz promoknout. Mít pocit, že to nezvládneš. A pamatovat si tenhle zážitek nakonec jako krásnej, vlastně ne, to není to správný slovo, ale silnej. A důležitej. Tak strašně důležitej.

Projet to celý na celý čáře, když vidíš, že jsi pro to udělat všechno. Jet si to svoje a být v pohodě s tím, kde jsou ostatní, protože ostatní jsou ne výš nebo níž, ale především úplně na jiný cestě. Projet to celý na celý čáře, když vidíš, že jsi pro to udělat všechno. Jet si to svoje a být v pohodě s tím, kde jsou ostatní, protože ostatní jsou ne výš nebo níž, ale především úplně na jiný cestě. Odolat pokušení. Nebo mu podlehnout a bejt s tím v pohodě. Oboje vědomě. Posunout se. Vědět, že něco bude bolet, ale udělat to stejně. 

Přiznat si, že vlastně vůbec nevíš, co tady děláš. Uznat, že spousta tvých dosavadních názorů byla jenom zástěrka, která tě držela v kolonce člověka s názorem. Uvědomit si, že na konflikt na Blízkým východě prostě nemusíš mít názor. Vědět, že za půl roku budeš zase někdo trochu jinej.

A možná pak přijde smysl. Nebo něco, co se mu bude vzdáleně podobat. A ono to celý do sebe zapadne. Když budeš hodně poslouchat ticho, možná uslyšíš svoje myšlenky. Najednou víš, proč děláš, co děláš, čemu věnuješ čas, co ti pomáhá, co sleduješ, co posloucháš, na čem pracuješ. Být kdo seš a dělat co chceš, protože jinak by byl tenhle svět stejně byl k nevydržení.

Umět žít.
“Let everything happen to you
Beauty and terror
Just keep going
No feeling is final”