Z cest & výletů

Výlety za časů korony - Národní muzeum a Karlštejn

December 02, 2021

 Jestli má bydlení v Praze nějakou výhodu, je to určitě možnost výletů a objevování hromady nových míst. Zatímco na Moravě a okolí Brna jsem měla hodně věcí už navštívených a objevených, v Praze a jejím okolí je pořád desítky věcí, kde jsem nikdy nebyla a který mám od domova jenom kousíček. Dneska vám ukážu výlet do Národního muzea a na hrad Karlštejn.
 
O Národním muzeu jsem na sociálních sítích četla už dlouho. Muzea a výstavy mám docela ráda, i když tam nechodím zase tak často. Historická budova na Václaváku je architektonicky fakt zážitek a je tunelem spojená s Novou budovou. V základním vstupným si zajístíte vstup do obou těhle budov a podívat se můžete vždycky na několik tematických expozic. Nejvíc mě bavila výstava Dějiny 20. století, která vám přiblíží český dvacátý století – od životního stylu, politiky, interiérů, hudby, oblečení až k třeba k politice. Je to ohromně zajímavý a i když vás třeba tolik nebaví historie nebo politika,  jsem si jistá, že v tomhle si každej najde to svoje. Kromě toho aktuálně běží třeba rozsáhlá výstava minerálů nebo expozice Zázraky evoluce, která je hlavně o přírodě a zvířatech.
 
 
Hádám, že na Karlštejnu většina z vás už byla – já jsem ho kdysi navštívila ještě jako dítě.  Na hrad se za půlhodinku dostanete z Prahy docela pohodlně jak autem, tak vlakem. Od nádraží je to pak pohodovou procházkou mírně do kopce na nádvoří hradu asi hodinka cesty, po cestě budete potkávat obchůdky a restaurace, takže žádná náročná túra. Teď v zimě je hodně z podniků zavřených, ale zase se vyhnete davům turistů.
 
Okolí Karlštějnu a Berounsko je navíc moc hezký a plný krásné přírody, kousek od Karštějnu stojí za návštěvu třeba lom Velká Amerika, který jsem navštívila už před pár roky. Dá se tam dojet jak autem, tak se projít pěšky pár kilometrů od Karlštejna. V okolí hradu si můžete dát něco dobrýho a i teď v zimě je otevřený jeden z prohlídkových okruhů 😊
 
Tak výletění zdar! I když je to teď dost omezený, pořád se dají najít zajímavý místa, kam vypadnout. Mějte se!

Co mě napadne

Dvacet dvacet

December 31, 2020

Původně jsem si říkala, že shrnutí tohohle roku rozhodně psát nechci. Negativity, tryzen a nadávání na věci totiž na internetu už koluje dost a myslím že nikoho nepřekvapí, že ani můj rok 2020 nebyl nejlepší rok života. Vlastně spíš naopak, ale to bych byla zase negativní. Jenže já tenhle článek musím napsat, hlavně pro sebe. Tak jdeme na shrnutí tohohle roku, hezky popořádku!

Leden a únor pro mě byly, podobně jako pro většinu lidí, docela fajn. Byla jsem nadšená do novejch věcí a upřímně jsem doufala, že tenhle rok by mohl být fakt skvělej. Zlom začal nečekaně přesně 9. března, kdy se z minuty na minutu zavřely školy a po pár dnech i všechno ostatní.

Na konci února jsem dokonce stihla jet na pár dní do Milána. V tý době už se o covidu mluvilo, ale upřímně jsem byla přesvědčená, že je to celý jedna nafouknutá bublina, protože takových hrozících epidemií už to bylo mraky a nikdy z toho nic nebylo. Nepřišlo mi dobrý přidávat se k tý hysterii a stresovat se tím, takže jsem kroutila hlavou nad lidmi, co v Česku vykupovali zásoby s obchodech a absolutně nějakej čínskej virus neřešila.

Po příletu do Bergama mi týpci v oblecích tehdy měřili teplotu. Kdybych věděla, co všechno tenhle rok přinese a jak moc to ještě všechno půjde do háje, asi bych se obrátila na podpatku, sedla na nejbližší letadlo do Česka nebo na prázdnej ostrov v Tichomoří, našla zde chatu v lesích nebo na pláži, nakoupila trvanlivý potraviny na dalších deset měsíců a zabarikádovala se tam do zbytku roku. No, asi bych to stejně neudělala, ale víte co. Milán jsem si ale moc užila a jsem ráda, že jsem si ušetřila stres z pandemie předtím, než nastala.
 
 
VE ZNAMENÍ PRVNÍ VLNY

Co se dělo dál, samozřejmě víme všichni. Na začátku března se ze dne na den všechno zavíralo a člověk najednou absolutně neviděl, co bude dál. Dokončovala jsem nejtěžší předmět celýho studia, stresovala se, jak ho online zvládnu, dělala kvůli tomu spoustu online rozhovorů s lidma a měla nervy v kýblu. Opatření mě samozřejmě štvaly, ale brala jsem to celkem sportovně a brala jsem to pořád ještě jako způsob, jak mít víc času na sebe. Občas to bylo dlouhý, otravný a bylo mi smutno, ale pořád bylo docela snesitelný.

LÉTO A BAKALÁŘKA

V léte se celá situace zase vrátila trochu do normálu, ale pořád se spoustu věcí nemohlo a do normálního léta to mělo daleko. Tenhle rok jsem měla obzvlášť náladu na festivalovou atmosféru a moře, dvě věci, který se s rokem 2020 zrovna moc neslučovaly. Nakonec mi nic z toho nevyšlo, ale nevadí. Ve finále jsou tyhle věci stejně to poslední, o co by v tomhle roce šlo. V tý době jsem se taky skoro úplně stáhla ze sítí, protože jsem na to všechno prostě neměla náladu a dost mi to pomohlo.

Jinak jsem celý léto chodila hodně ven a plavat a celý dny se drbala s bakalářkou, s kterou jsem hodně bojovala a měla neuvěřitelnej blok k psaní, což byla jedna z těch nemilých věcí, co jsem o sobě zjistila. Naštěstí jsem to nakonec nějak překonala a výsledek byl docela dobrej. Antropologický státnice jsem moc neřešila, poslední týden se začala pořádně připravovat a nakonec je úspěšně a celkem bezbolestně dala a obhájila společně s bakalářkou. Den předem jsem si sice klasicky trochu zastresovala, ale nic hroznýho.



PRAXE V NOVINÁCH

Největší výzva na mě ale čekala přesně den po státnicích. Zatímco státnice nebyly tak strašný, o den pozděj jsem nastupovala na tříměsíční praxi do novin. Celý dny jsem tak běhala po Brně po akcích, demoškách ekologů, tiskovkách, ptala se lidí na ulici na nejrůznější názory a seděla hodiny na soudních jednáních s vrahy. Denně jsem mluvila nebo telefonovala s odborníky, politiky a jinými lidmi o územních plánech, politice nebo myslivectví, prostě o věcech, o kterých vím dohromady úplný kulový.

Byl to ohromnej výstup z komfortní zóny, pro mě třeba o hodně víc než celej Erasmus a život v zahraniční, kam jsem si paradoxně jela spíš odpočinout. Zažila jsem chvilky, kdy jsem si přišla úplně nepoužitelná a dost často si připadala jako člověk, kterej nedá dohromady jedinou kloudnou větu. A to je přesně ta věc, kterou chcete zjistit po čtyřech letech na žurnalistice a po letech psaní. Ehm.

V redakci jsme pak spoustu hodin řešili politiku a spoustu jiných věcí a bylo to skvělý, protože jsem tam potkala spoustu skvělých lidí. Praxe byla v něčem strašná a v něčem skvělá, ale nakonec to byla fakt super zkušenost. Někdy v půlce jsme kvůli pandemii přešli na home-office, což byla sice na jednu stranu dost velká výhoda, protože jsem netrávila v redakci tolik času a nebyla v takovým stresu a fyzickým vypětí, ale zase se mi doma o dost hůř pracovalo, neměla jsem vůbec pevnej režim a propadala jsem ještě horším splínům.  

KONEC ROKU

Poslední roky měsíce byly z tohohle roku vůbec asi nejhorší. Pracovala jsem z domu, takže jsem chodila maximálně na procházky ven, venku bylo čímdál temněj a chladněj. Strádání a frustrace z celýho roku, omezování se i veškerý faily si pomalu vybíraly svou daň a mě docházela trpělivost, všechno mě začínalo štvát a stresovat zároveň a pomalu jsem ztrácela chuť i sílu a motivaci do čehokoli.

V prosinci jsem naštěstí aspoň ještě stihla krátkej spontánní výlet do Prahy. Vláda tehdy avizovala další zpřísnění a klasicky do poslední chvíle nic nevyjasnili. Věděla jsem ale, že potřebuju vypadnout a že si přinejhorším projdu město a objednám wolta nebo si dám něco někde u okýnka.
 
To vlastně můžu říct o celým roce - zvykla jsem si nemít žádný velký plány, využívat situace a žít v tomhle tak trochu ze dne na den a radovat se tehdy, když to jde. Neřešit, kde budete spát a prostě se rozhodnout na místě, ptát se policajtů na hranicích, jestli můžete přes hranice. Užít si na výletě i kafe z automatu v Lidlu a jídla z okýnka. Dělat si to hezký, i když toho máte nad hlavu, nebo vás zrovna trápí úzkost a blbá nálada a spousta věcí ve vašem životě nefunguje.
 
 
NO A CELKOVĚ?

Myslím, že jsem v tomhle roce nejvíc dospěla a dostala spoustu pomyslnejch facek od života o tom, kdo jsem, co (ne)umím, jak funguju a jaký jsou moje vyhlídky. Mám totiž pocit, že cokoli jsem v studijním, kariérním, tvořícím i osobním životě začla, to se nějak posralo nebo nebo minimálně nebyl výsledek ne dost dobrej. Občas jsem měla pocit, že do tohohle světa nepatřím. Do pracovního života ani jakejchkoli mezilidskejch vztahů, který jsou vždycky tak komplikovaný. Hodně věcí vidím v jiným světle a mnohem realističtěji, víc se znám a mám pocit, že jsem o sobě ztratila snad poslední zbytky iluzí, protože ne vždycky všechny věci, co o sobě zjistíte, jsou ty pozitivní. Tahle pandemie byla mistryně v tom, že vytáhla všechny démony a hezky je zveličila a zhoršila.

Byl to taky rok, kdy jsem měla několikrát až moc dlouho hnusně odrostlou barvu na vlasech a až moc hodin (dní) strávila na nočních procházkách s podcastama nebo (v horším případě) The Wall od Floydů, znovuzamilovala jsem si carbonara, a definitivně zjistila, že tenhle svět úplně není pro mě, ale stejně to v něm asi budu muset nějak přežít a ideálně si to i užít. ♥

Ona to totiž objektivně fakt nebyla prdel (psychologičtí odborníci mluví o největším strašákovi pro psychický zdraví od druhý světový války:)). Být bez života, kterej milujete. Čekat a nevědět, co bude druhej den a co z věcí a svobody, co máte rádi, vám ještě vemou. Nevidět blízký a být zavřenej doma, vidět lidi okolo ve sračkách všech druhů a ztrápený. To by totiž zlomilo skoro každýho.

I tohle ale ve finále ten život. A že to byla jízda. Občas horská dráha, ze který jdete blít. A občas prostě JÍZDA, z který přechází zrak.

A jakej byl váš 2020? ♥

Co mě napadne

Nahoru a dolů

October 18, 2020

Psát shrnutí za tak dlouhou dobu je vlastně dost zvláštní. Ono se toho totiž stalo tolik, že je pro mě težký uplynulý měsíce zhodnotit. Protože ono to bylo někdy blbý, někdy blbější, chvílema hezký, občas těžký, někdy otravný.. vlastně všelijaký. A jakkoli si lámu hlavu, jak bych měla to období shrnout, tak nevím. Prostě nevím. Nemám jedinej konkrétní pocit. Vlastně jsem ani tolik nefotila - nikam netahala foťák ani moc necvakala ani na mobil, ale za tak dlouhou dobu mám fotek pořád mraky. Takže se na to vrhnu a společně s fotkama vám povyprávím o pár věcech.

Tohle je na blogovým světě ostatně krásný a zároveň zrádný. Nevidíte všechno. Vidíte drobnej výsek reality, kterej může být celkem pravdivej odraz , ale taky nemusí. Vidíte fotky, který vždycky vypadají hezky. Protože pokud máte dny, který jsou z nějakýho důvodů v háji, prostě většinou nefotíte. A pokud jo, stejně to na těch fotkách nepoznáte. Hromadu věcí nezmiňuju, ačkoli by pak všechno dávalo mnohem větší smysl.

Tenhle rok je zatím fakt záhul a tak nějak předpokládám, že se v podobným duchu ponese i jeho zbytek. Jsem sice poslední, kdo by věřil na postavení hvězd a podobný nesmysly, ale stačí se podívat, co se kvůli koronaviru a obecně v posledních měsících děje ve světě, mně samotný i lidem okolo mě. Myslím, že spousta z nás se tak trochu propadá do sraček a asi je lepší čekat to nejhorší, abysme pak mohli být překvapení.
 S cestováním to tenhle rok bylo všelijaký. Ještě že jsem na začátku roku stihla Milán. Kvůli koronaviru a povinnostem ve škole, kvůli kterejm jsem v zápřahu prakticky od začátku roku, jsem toho totiž ani později moc nestihla. Skvělej byl třeba tenhle výlet, kde jsem absolutně vypla. A pak jsem ještě mrkla na pár krátkých jednodenních výletů do Vídně, na Slovensko, na Pálavu, do Prahy nebo do Jeseníků.
Hrozně moc jsem chtěla tenhle rok jet aspoň na pár dní k moři, užívat si tam atmosféru a válet se a objevovat okolí, ale nakonec jsem kvůli škole nestihla ani to. A vlastně mi to nevadí. Cestování zbožňuju, ale beru ho jako doplněk a svým způsobem únik od normálního života. V současný situacii se všema věcma, co řeším, je cestování stejně spíš takový hořkosladký a moc mi nestojí za to hrotit to. Naopak si užívám ten klid, tvoření, pohodu doma a klidnější dny.



Milovaný brněnský Brunches a kratičkej výlet na Pálavu a levandulový pole, který bylo dávno odkvetlý. No, není každej den nebo výlet posvícení, žejo, takže se nemá cenu rozčilovat.
 
Na skok na v Polsku u nysský přehrady.
Procházky, na ty jsem poctivě chodila skoro celý léto a držely mě v aspoň relativní psychický pohodě. A zrovna tahle byla na hrozně krásným místě! Vždycky u chození střídavě poslouchám i písničky a podcasty.
Léto jsem zvládala upřímně docela blbě. Ležela jsem v knížkách, snažila se napsat bakalářku (o tom vám ještě napíšu v jiným článku - každopádně mám obhájeno a taky mám za sebou půlku státnic), zpočátku mi to vůbec nešlo a to vedro mně štvalo. Ale chodila jsem skoro každej den plavat a byla to obrovská záchrana.

 

Kdyby se musel dojem z tohohle roku vyjádřit nějakou fotkou, byla by to tahle. Ne kvůli tomu pivu (furt skoro nepiju!), ale kvůli tomu výrazu. // A oblíbenej úryvek z Neradosti.
Oblíbený tričko s What We Do In Shadows (skvělej seriál!) a krásnej den v čajovně s koťátkama a vodní dýmkou.
Jídlo jsem samozřejmě nezanedbávala a jako vždycky bylo můj malej zdroj potěšení. // Někdy to chtělo i drinčík.
A někdy zvedl náladu i blbej hezkej výhled.
A někdy ponocuješ tak dlouho, že se dočkáš svítání. Je to ale na nic a člověk je pak celej druhej den rozlámanej, takže už jsem to moc neopakovala.
Tohle jsou pořád moje asi nejoblíbenější fotky!
Tohle jsou tak roztomilí tvoři!

Skvělej nápad byl jezdit po městě na koloběžce! Ve Vídni jsem dokonce zkoušela ty elektrický a je to BOŽÍ!

Některý snídaně jsou lepší než jiný. Kváskovej chleba, tvahohová pomazánka, hrozny, ředkvičky, rajčátka. Mňam!
V v brněnským Chilli tree mají pořád to nejlepší kari.
No a většinu času jsem stejně psala tu bakalářku. Občas jsem se přirozeně snažila změnit prostředí, protože mi to doma moc nešlo a už jsem byla zoufalá, takže jsem utíkala do kaváren.
O tomhle receptu můžu s klidným svědomím říct, že se mi fakt povedl. Špagety s trhaným vepřovým, trochu smetany a parmezán navrchu. DOKONALÝ!
A občas si dáváš v osm večer vejce onsen (obdoba benedicta s japonskou úpravou vajec sous vide, který se pomalu vaří hodinu a půl). Úprava mě nezaujala, žloutky jsou udělaný moc a bílky málo, ale posezení to bylo skvělý. Brněnský Kafe v rozkladu je mimochodem moc příjemnej podnik.

Další bakalářková seance s výběrovkou a  smrkovou limčou. A procházka na krásný místo!


A pak jsem se musela testovat na covid. Kamarád, s kterým jsem pár dní předtím viděla, mi totiž zavolal, že je pozitivní. A já zrovna léčila s docela nehezkým nachlazením. Bohužel testovací místa jsou v Jihomoravským kraji úplně přeplněný a nejbližší termíny byly tak za deset dní. Mně se na testy nechtělo čekat týdny a nemoct nikam jít, takže jsem strávila pár hodin na netu a rozhodla se jet se otestovat až do Hradce. Naštěstí jsem negativní a nachlazení se mě za pár dní pustilo, takže můžu dál dělat blbosti.

A i když je toho naprd ještě mnohem víc, snažím se pořád si říkat, že vlastně o nic nejde. Jo, je to všechno otravný, ale další rok bude líp! Musí být, ha! Jak to zvládáte a jak se máte vy?

Co mě napadne

Pohoda v Olomouci

June 09, 2020

Zmiňovala jsem to už několikrát, ale dávno při výletech nemám potřebu stihnout projít nejvíc památek, míst nebo restaurací. Většinou prostě matně tuším, co bych chtěla vidět, který místa mě zajímají a která kavárna nebo restaurace mě už nějakou dobu láká vyzkoušet. Nejlepší je ale na výletech ten klid a svoboda. Atmosféra. Najednou, i když jedete třeba i jenom na pár hodin, necháte běžný starosti za sebou. Ty na vás totiž čekají doma. Na cestách je největší problém, kde si dáte kafe nebo zmrzlinu. Na drobný trablíčka získáte nadhled a shodíte ze sebe stres z celýho týdne. Výlety a cestování je prostě léčivý!

A tenhle výlet do Olomouce byl přesně takovej. Projít si město, dát si něco dobrýho, užívat si krásnej výhled na Svatém kopečku. Pomalu, s klidem, nikam se nehnat. Paráda.
Olomoucký centrum je tak hezký, že se tam pokaždý musím cvaknout.

 Svatý Kopeček je upřímně jedno z míst, kam jdete tak nějak protože je to znamá památka, ale žádná velká sláva se nekoná a nic závratnýho neuvidíte. Výhled do krajiny je ale krásnej.

 Faency fries jsou prostě nejlepší hranolky, chodím na ně i v Brně. A ty všemožný dokonalý dipy nebo zakysaná smetana a cheddar navrch! Miluju!

Náhodná ulička. - A kafe v Long Story Short, což je taková ta hipsterská kavárna, o který všichni mluví na instagramu. Ale musím uznat, že za návštěvu stojí - mají to tam moc hezký, dělají i jídlo a prodávají kvásový pečivo. Krom toho doporučuju i útulnou čajovnu Kratochvíle.

A o tomhle výlety jsou, ať už jedete do jinýho státu, cizího města nebo se jdete projít pět kiláků okolo domu. Udělat si hezkej den. Vypadnout ze stereotypu a změnit prostředí. Odpočinout si a vypnout. Nic víc, nic míň. A to za to stojí.

A tady najdete další články z cestování po Moravě ♥

Jezdíte do Olomouce? Co podle vás ještě stojí za to? :)