Původně jsem si říkala, že shrnutí tohohle roku rozhodně psát nechci. Negativity, tryzen a nadávání na věci totiž na internetu už koluje dost a myslím že nikoho nepřekvapí, že ani můj rok 2020 nebyl nejlepší rok života. Vlastně spíš naopak, ale to bych byla zase negativní. Jenže já tenhle článek musím napsat, hlavně pro sebe. Tak jdeme na shrnutí tohohle roku, hezky popořádku!

Leden a únor pro mě byly, podobně jako pro většinu lidí, docela fajn. Byla jsem nadšená do novejch věcí a upřímně jsem doufala, že tenhle rok by mohl být fakt skvělej. Zlom začal nečekaně přesně 9. března, kdy se z minuty na minutu zavřely školy a po pár dnech i všechno ostatní.

Na konci února jsem dokonce stihla jet na pár dní do Milána. V tý době už se o covidu mluvilo, ale upřímně jsem byla přesvědčená, že je to celý jedna nafouknutá bublina, protože takových hrozících epidemií už to bylo mraky a nikdy z toho nic nebylo. Nepřišlo mi dobrý přidávat se k tý hysterii a stresovat se tím, takže jsem kroutila hlavou nad lidmi, co v Česku vykupovali zásoby s obchodech a absolutně nějakej čínskej virus neřešila.

Po příletu do Bergama mi týpci v oblecích tehdy měřili teplotu. Kdybych věděla, co všechno tenhle rok přinese a jak moc to ještě všechno půjde do háje, asi bych se obrátila na podpatku, sedla na nejbližší letadlo do Česka nebo na prázdnej ostrov v Tichomoří, našla zde chatu v lesích nebo na pláži, nakoupila trvanlivý potraviny na dalších deset měsíců a zabarikádovala se tam do zbytku roku. No, asi bych to stejně neudělala, ale víte co. Milán jsem si ale moc užila a jsem ráda, že jsem si ušetřila stres z pandemie předtím, než nastala.

 

 

VE ZNAMENÍ PRVNÍ VLNY

Co se dělo dál, samozřejmě víme všichni. Na začátku března se ze dne na den všechno zavíralo a člověk najednou absolutně neviděl, co bude dál. Dokončovala jsem nejtěžší předmět celýho studia, stresovala se, jak ho online zvládnu, dělala kvůli tomu spoustu online rozhovorů s lidma a měla nervy v kýblu. Opatření mě samozřejmě štvaly, ale brala jsem to celkem sportovně a brala jsem to pořád ještě jako způsob, jak mít víc času na sebe. Občas to bylo dlouhý, otravný a bylo mi smutno, ale pořád bylo docela snesitelný.

LÉTO A BAKALÁŘKA

V léte se celá situace zase vrátila trochu do normálu, ale pořád se spoustu věcí nemohlo a do normálního léta to mělo daleko. Tenhle rok jsem měla obzvlášť náladu na festivalovou atmosféru a moře, dvě věci, který se s rokem 2020 zrovna moc neslučovaly. Nakonec mi nic z toho nevyšlo, ale nevadí. Ve finále jsou tyhle věci stejně to poslední, o co by v tomhle roce šlo. V tý době jsem se taky skoro úplně stáhla ze sítí, protože jsem na to všechno prostě neměla náladu a dost mi to pomohlo.

Jinak jsem celý léto chodila hodně ven a plavat a celý dny se drbala s bakalářkou, s kterou jsem hodně bojovala a měla neuvěřitelnej blok k psaní, což byla jedna z těch nemilých věcí, co jsem o sobě zjistila. Naštěstí jsem to nakonec nějak překonala a výsledek byl docela dobrej. Antropologický státnice jsem moc neřešila, poslední týden se začala pořádně připravovat a nakonec je úspěšně a celkem bezbolestně dala a obhájila společně s bakalářkou. Den předem jsem si sice klasicky trochu zastresovala, ale nic hroznýho.

PRAXE V NOVINÁCH

Největší výzva na mě ale čekala přesně den po státnicích. Zatímco státnice nebyly tak strašný, o den pozděj jsem nastupovala na tříměsíční praxi do novin. Celý dny jsem tak běhala po Brně po akcích, demoškách ekologů, tiskovkách, ptala se lidí na ulici na nejrůznější názory a seděla hodiny na soudních jednáních s vrahy. Denně jsem mluvila nebo telefonovala s odborníky, politiky a jinými lidmi o územních plánech, politice nebo myslivectví, prostě o věcech, o kterých vím dohromady úplný kulový.

Byl to ohromnej výstup z komfortní zóny, pro mě třeba o hodně víc než celej Erasmus a život v zahraniční, kam jsem si paradoxně jela spíš odpočinout. Zažila jsem chvilky, kdy jsem si přišla úplně nepoužitelná a dost často si připadala jako člověk, kterej nedá dohromady jedinou kloudnou větu. A to je přesně ta věc, kterou chcete zjistit po čtyřech letech na žurnalistice a po letech psaní. Ehm.

V redakci jsme pak spoustu hodin řešili politiku a spoustu jiných věcí a bylo to skvělý, protože jsem tam potkala spoustu skvělých lidí. Praxe byla v něčem strašná a v něčem skvělá, ale nakonec to byla fakt super zkušenost. Někdy v půlce jsme kvůli pandemii přešli na home-office, což byla sice na jednu stranu dost velká výhoda, protože jsem netrávila v redakci tolik času a nebyla v takovým stresu a fyzickým vypětí, ale zase se mi doma o dost hůř pracovalo, neměla jsem vůbec pevnej režim a propadala jsem ještě horším splínům.  

KONEC ROKU

Poslední roky měsíce byly z tohohle roku vůbec asi nejhorší. Pracovala jsem z domu, takže jsem chodila maximálně na procházky ven, venku bylo čímdál temněj a chladněj. Strádání a frustrace z celýho roku, omezování se i veškerý faily si pomalu vybíraly svou daň a mě docházela trpělivost, všechno mě začínalo štvát a stresovat zároveň a pomalu jsem ztrácela chuť i sílu a motivaci do čehokoli.

V prosinci jsem naštěstí aspoň ještě stihla krátkej spontánní výlet do Prahy. Vláda tehdy avizovala další zpřísnění a klasicky do poslední chvíle nic nevyjasnili. Věděla jsem ale, že potřebuju vypadnout a že si přinejhorším projdu město a objednám wolta nebo si dám něco někde u okýnka.
 
To vlastně můžu říct o celým roce - zvykla jsem si nemít žádný velký plány, využívat situace a žít v tomhle tak trochu ze dne na den a radovat se tehdy, když to jde. Neřešit, kde budete spát a prostě se rozhodnout na místě, ptát se policajtů na hranicích, jestli můžete přes hranice. Užít si na výletě i kafe z automatu v Lidlu a jídla z okýnka. Dělat si to hezký, i když toho máte nad hlavu, nebo vás zrovna trápí úzkost a blbá nálada a spousta věcí ve vašem životě nefunguje.

 

 
NO A CELKOVĚ?

Myslím, že jsem v tomhle roce nejvíc dospěla a dostala spoustu pomyslnejch facek od života o tom, kdo jsem, co (ne)umím, jak funguju a jaký jsou moje vyhlídky. Mám totiž pocit, že cokoli jsem v studijním, kariérním, tvořícím i osobním životě začla, to se nějak posralo nebo nebo minimálně nebyl výsledek ne dost dobrej. Občas jsem měla pocit, že do tohohle světa nepatřím. Do pracovního života ani jakejchkoli mezilidskejch vztahů, který jsou vždycky tak komplikovaný. Hodně věcí vidím v jiným světle a mnohem realističtěji, víc se znám a mám pocit, že jsem o sobě ztratila snad poslední zbytky iluzí, protože ne vždycky všechny věci, co o sobě zjistíte, jsou ty pozitivní. Tahle pandemie byla mistryně v tom, že vytáhla všechny démony a hezky je zveličila a zhoršila.

Byl to taky rok, kdy jsem měla několikrát až moc dlouho hnusně odrostlou barvu na vlasech a až moc hodin (dní) strávila na nočních procházkách s podcastama nebo (v horším případě) The Wall od Floydů, znovuzamilovala jsem si carbonara, a definitivně zjistila, že tenhle svět úplně není pro mě, ale stejně to v něm asi budu muset nějak přežít a ideálně si to i užít. ♥

Ona to totiž objektivně fakt nebyla prdel (psychologičtí odborníci mluví o největším strašákovi pro psychický zdraví od druhý světový války:)). Být bez života, kterej milujete. Čekat a nevědět, co bude druhej den a co z věcí a svobody, co máte rádi, vám ještě vemou. Nevidět blízký a být zavřenej doma, vidět lidi okolo ve sračkách všech druhů a ztrápený. To by totiž zlomilo skoro každýho.

I tohle ale ve finále ten život. A že to byla jízda. Občas horská dráha, ze který jdete blít. A občas prostě JÍZDA, z který přechází zrak.

A jakej byl váš 2020? ♥