Ve vzduchu visí testosteron.  Každej pár vteřin vyběhne z některých dveří nejakej mladej týpek s dokonale padnoucím obleku  a zapáleně něco křičí do telefonu. Naspeedovaný, nasraný, zapálený do věci. Nahoře nad recepci běží v pozadí zahraniční televize s kurzy. Ropa za barel, dolar, bitcoin, hodnoty zlata a jinejch komodit. Na protějším rohu zase slavnostně visí v rámečku  kmenová akcie. Doprdele, tohle je realita? Tenhle svět fakt existuje? Tohle je sakra svět Vlka z Wallstreetu. Hraje si tady parta mladejch kluků na to, že dělaj miliony, nebo fakt dělaj velký věci?

A já mám na sobě vansky. Vansky, doprdele, vansky, vedle jejich lesklejch lakýrek a obleků od Bandiho. A pod svetrem tričko Star Wars, ale ten svetr nehodlám sundávat, protože bych už se mohla rovnou odstřelit. Oukej, odpovědět kladně slečně, která vám volala před dvaceti minutami, jestli byste na ten pohovor nemohli dojít rovnou, asi nebyl nejlepší nápad. Ale pojďme z toho udělat srandu. Takže, co vás zajímá?

 ***

Chci stopnout svoji existenci a probudit se za měsíc nebo rok. Necítit, nebýt, neřešit. Nemuset nikomu nic vysvětlovat. Přemýšlím, jak by vypadala terapie ještě větší bolestí nebo terapie šokem. Jestli by mi pomohla. Nemám v úmyslu se sjíždět, dál se destruktivně ničit, nechci dokonce, aby ten pocit sám od sebe odezněl.

Nechci rozdávat motivační rady a dělat si krásný fotky. Nebojím se, občas mám pocit, že mi pukne srdce, ale jsem podivně klidná. Místo toho se schovávám i písmenkách, hudbě nebo vybíjím kliknutím myši monstra v snových lokacích, jenže i odsud musím jednou vylézt. Ještě na chvilku, prosím. Chviličku.

 ***

Půl jedný. Běžím domů, trochu omámená, hudbu nahlas ve sluchátkách. Chvíli jdu rychle, chvílema se jenom tak ploužím městem. Teplá, klidná noc. Klidná já. Nikde nikdo. Přehrávání si dialogů z vlastních vesmírů. Filmový momenty. A možnost být jenom tak sama se svýma myšlenkama, za kterou jsem právě teď tak ráda. Jsem ráda, že cesta netrvá jen vteřinku, ale raděj bych ji ještě prodloužila.

Dochází mi, že jestli se chci uzdravit,  jestli se chci spravit, bude to trvat dlouho. Všechny ty šuplíky budu muset vytáhnout, věci z nich probrat, vyhodit, opravit, oprášit, změnit. Že mi s tím nemůže nikdo pomoct, že se musím zachránit sama. Nikdo jinej. Zatraceně, damn, je čas začít.