Kdo nebejt vol. 2

April 16, 2018


Tak moc se snažím to všechno vstřebat, nasáknout, nezapomenout. Uchovat si nejdrobnější detaily. Neztratit žádnou část sebe. Abych nezapomněla, abych neztratila ten obraz. To je ostatně důvod, proč jsem nikdy nechtěla nikam patřit. Vybírat si, volit si, protože přesně ten rozdíl mezi x a y říká, kdo jste. Říká?

Já si vybírat nechci.  Nikdy jsem nechtěla. Chci číst Reflex i Respekt, a občas kritizovat a nadávat na oboje. Dát si k obědu salát i burger a občas třeba šafránový rizoto. Číst Voltaira i Sapkowskýho, a občas třeba něco tak hloupoučkýho, že byste brečeli. Chci moře i hory. Vzít káru a v mrazivým ránu si zajet si k vrcholkům a k večeru to pak to vzít dolů jen na chvíli k pláži, zrovna když slunko zapadá. Nechci bejt umělec, protože umělci jsou zahledění naivní debilové (nejsou, ale chápem se), nechci bejt markeťák, nechci bejt bloggerka, nechci bejt „ta holka z žurny ani ta holka s velkejma prsama“ a nechci bejt ani nic jinýho. Nechci přemýšlet, kdo teda vlastně jsem, nechci si volit mezi A a B. 

Miluju tu svou divnorozmanitost všeho. To, kam až sahá, co všechno miluju a žiju. Třeba dva tisíce let do historie, kde mám svý milovaný řecký dějiny. Chci si brát z tohohle světa to nejlepší. Vždycky budu. A zatímco zaníceně mlátím do klávesnice a občas se na dlouhou chvíli zahledím z okna, kde je dávno tma a kapky deště pokapávaj na balkon. Teď a tady.

Balancuju tím vším a možná, že se mi to zítra všechno sesype na hlavu a všechno, o čem jsem věděla, že je to jistý, najednou nebude. Nemám ráda jednoduchý cesty a občas prostě jen tak zírám před sebe a přemýšlím, co dál, i když bych dávno měla být v polovině. Doháním a nadávám. Třeba se všechno rozpadne jak denně nošený nekvalitní plavky. Já nevím. 

Kdo ví?
 
Třeba zítra přijde zasraně krásnej den.

You Might Also Like

9 komentářů

  1. Si strasne super!

    ReplyDelete
  2. Jo, přesně tohleto, jo. Znám svoje názory, stojím si za nima, ale někdy mám chuť všechno přehodnotit a na všechno se vykašlat a shodit samu sebe. Anebo jsi to myslela úplně jinak, ale já v něm našla tohle. Každopádně...hledej, šmudlo, všichni hledáme a čekáme a tak.

    ReplyDelete
    Replies
    1. jojo, přesně, tohle byla jedna důležitá část, je fajn když se v tom najde, ať už jakkoli. díky moc))

      Delete
  3. Neznám moc lidí, kteří by zas až tak rádi volili mezi extrémy. Myslím, že v mém okolí jsou spíše lidé, co volí střední cestu nebo zkrátka jednou tak, podruhé onak. Ale je možné, že se těmito lidmi prostě jen obklopuji, protože sama jsem taky taková.

    ReplyDelete
  4. Tento článok je ódou na rozmanitosť, len čo je pravda :-)

    ReplyDelete
  5. Ach, konečně někdo napsal, že je v pohodě někdy "nevědět" a co spíš ani nechtít vědět. Mám asi podobnej názor na to nemít neustálou potřebu někam patřit a škatulkovat se. Občas je mi to až tak jedno, že lidi kolem mě nutí se rozhodnout a já vlastně nechci. Díky za tenhle článek!
    The Linheart

    ReplyDelete
  6. Někdy se divím sama sobě, jak rozdílný věci se mi líbí. Ty jsi to pojmenovala moc hezky - divnorozmanitost! :D Nemám ráda rap, ale najednou se přistihnu, že se mi nějaká písnička zalíbila a že si na ni tancuju. Poslechnu si klidně operu a pak zase rock. Rozmanitost je v životě krásná :)

    ReplyDelete