Popiš se v jedný větě a já ti řeknu kdo jsi (a proč je tohle blbost)

November 30, 2017


Co si pamatuju, vždycky jsem byla všechno. Chtěla jsem dělat pole dance a zároveň běhat ve maskáčových hadrech po lese s ručně vyrobeným lukem. Oblíkat se se jako víla, rockově, nedbale elegantně, trošku lolita, kapičku stylově černě  a vlastně ještě trochu jinak. Poslouchat rock, metal, ambient, popík, folk a třicet jinejch odnoží hudby. A zkoušet dělat všechno - plavat, dělat gymnastiku, kanoistiku a lézt po tyči, blogovat, kritizovat, kódovat, neumět se malovat, cestovat, číst Voltaira nebo bejt holka, ale vlastně trochu kluk.
Jo, a pár dalších věcí. Vlastně celá hromada.
A budu chtít zkusit další, i když zatím přesně nevím, jaký. Třeba mi zítra hrábne a odletím do Austrálie.
Kdo přesně jsem? Kdo z nás to ví? Ale je vůbec potřeba to vědět? Definovat?
No, kdo jsi!?
Eh, žena. 20 let, 162cm, 38 mám boty. Studentka.

A víte co? Někdo ty perfektně srovnaný přihrádky musí prostě bez milosti vyházet ze šuplíků a zamíchat se smíchem mišmaš dohromady. Protože nasrat na labely, kategorie v seznamkách nebo popisky v biografiích na sociálních sítích. Budou na nás dycky krátký a nikdy neobsáhnou to všechno, co jsme.

Tak znovu. Kdo jsi?
Víla a princezna a pisálek a věčně hladová mrcha.

A víte co? Nuda. Tenhle popisek je nejspíš stejně mizernej jako ten předchozí. Žádnej popis, ani sebelepší, nejste 100% vy.

A taky neexistuje žádný poznej sám sebe. Neexistuje žádný neměnný ideál osobnosti, které dosáhnete, místo toho to svoje já neustále tvoříme - lidmi, které potkáme, věkem, vzděláním, činnostma, kterým se věnujeme, nebo třeba cestováním.
 
Protože jo, lidi dokážou překvapit. Nezdaj se, zarytě mlčí, a pak z nich vypadně něco o kvantovejch teoriích. A pak vám dojde, že podle těch škatulek hrajem všichni a hrozně často i všechny ty předsudky platí, ale je blbost brát je jako neměnný. Že je to celý hloupost. A když vám někdo na otázku kdo jsi odpoví že programátor, nebo pohodář, nemyslete, že to tím končí.

 Mějte se krásně. A btw, kdo by chtěl sledovat mý kroky i dál - 


*

You Might Also Like

9 komentářů

  1. Pravda. Nedávno jsme byli se třídou ve Werichově vile, a mě se tam líbilo :). Slečna, co nás prováděla byla super, aktivní a mladá, trochu trhlá, ale to jí přidalo jen na kráse. Ovšem její hra "stoupni si na lísteček s písmenkem, na který začíná tvoje jméno a POPIŠ, JAK SE CÍTÍŠ" byla hrozná. Jak bych sakra popsala, jak se cítím? Cítila jsem takový myšmaš vesměs pozitivních emocí, ale jak to vměstnat do jednoho slova?

    gingerjannie.blogspot.cz

    ReplyDelete
  2. Tak jako tenhle článek? Naprosto boží! Skvěle napsaný, použitý slova a to všechno. A myslím, že touhle větou: " Víla a princezna a pisálek a věčně hladová mrcha." jsi tak nějak popsala zároveň i mě.
    Navíc je to všechno pravda, škatulky jsou na prd.

    ReplyDelete
  3. OMG I fell in love with your hat from the first photo!!!

    http://justohana.blogspot.com.es

    ReplyDelete
  4. Moc pěkný a čtivý článek.

    ReplyDelete
  5. Krásný článek, naprosto s tebou souhlasím ♥
    Petra z blogu www.mygoldenmind.blogspot.cz

    ReplyDelete
  6. Pojď si k nám zasoutěžit o kupón na nákup v bellarose v hodnotě 3000,- Kč

    SOUTĚŽ

    ReplyDelete
  7. Jsem dost na tom podobně jako ty :D taky mě láká spousta věcí, ale málo ke kterým se odhodlám :))

    WantBeFitM

    ReplyDelete
  8. Proto nesnáším takové ty seznamovací akce, kde se má člověk v rychlosti popsat, nejlépe "jednou větou". Wtf, to bych si asi sebe cenila fakt na hodně málo, kdybych se dokázala sesumírovat do jedné věty. A navíc, kdyby to takhle fungovalo, tak to máme i v mezilidských vztazích strašně otravně usnadněné - takové to kouzlo poznávání by zmizelo, protože prostě jedna věta a konec.
    A mimochodem, ta barva vlasů, geniální!

    ReplyDelete