Ten nejupřímnější článek z karantény
May 24, 2020
To, že tahle covid
krize zásadně zasáhla asi každýho z nás, asi netřeba opakovat.
Z dvou týdnů, který jsem napřed vnímala jako skvělej čas ke zpomalení,
byly najednou měsíce, člověk viděl, jak se bortí celej svět, podniky i lidi. A
život se najednou vypnul. Úplně.
Já si třeba o sobě myslím, že jsem docela velkej introvert a
abych mohla být spokojená a sama sebou, musím mít čas pro sebe. Hodně takovýho
času. V době, kdy vypukl nouzovej stav, jsem byla pořád někde rozlítaná a
kontaktu s lidma jsem měla nad hlavu, proto jsem to v tý době vítala,
představovala jsem si, jak budu cvičit jógu, zklidním se, dodělám milion restů,
co dodělat musím, a než se naděju, stejně se ta situace uklidní. Začala jsem
s docela dobrým režimem, cvičila dokonce i zmíněnou jógu (klišé roku!),
chodila na procházky a moc nechápala, jakej s tím lidi okolo mají problém.
Jenže i když týdny ubíhaly, tak se pořád nic nezlepšovalo,
hranice byly zavřený kdoví do kdy a letní fesťáky, který pro mě znamenají
svobodu, se rušily na celej rok dopředu. A mně začaly chybět malicherný drobnosti
a lidi. Dokonce i městskej ruch. Zevlování v kavárnách. Pomalý snídaně ve
městě. Smát se v půl druhé někde s kamarády a s morgenem a colou v ruce. Dny, kdy z domu vyjdu brzo ráno a vracím se až pozdě večer. A i
když jsem věděla, že tyhle věci vlastně nepotřebuju, chyběly mi pořád stejně.
Dny byly pořád temnější a jakoby ztratily obrysy a jakejkoli
řád. Každej den vstát a dělat to samý. Třikrát denně si připravit jídlo, nebo aspoň
zajet někam pro něco nezdravýho z restaurace. A pak aspoň na chvíli
vypadnout z domu. Měla jsem pocit, že nic hezkýho nepřijde a na chvíli
jsem pochopila, jak se asi cítí lidi, co trpí dlouhý roky depresí. Tehdy jsem
taky měla nad hlavu školy a hlavně dokončovala nejtěžší předmět za celý
studium, což pro mě byla ohromná výzva. Dny jsem tak strávila ve stresu a
paralyzovaná, v noci se budila a přemýšlela nad tím, jestli to mám
zapotřebí. Ale pak mi došlo, že vlastně jo, že mám. A tak jsem zatnula zuby,
pár dní se moc nevyspala a prošla si nespočtem krizí, že jsem úplně neschopná a
jako studentka žurnalistiky neumím ani trochu psát. A na konci, i když to
bolelo, jsem v tom celým ten vlastně smysl našla a dost mě to naučilo.
Zajímavý je, jak v nepříjemných situacích krystalizují
věci, který jsou pro vás důležitý. Najednou máte čas položit otázku, co vlastně
chcete. Nebo to prostě vidíte hned. Pro mě to byli absolutně očekávaně lidi. A
překvapivě práce. Ne nutně jenom ta, do který chodíte každý ráno, ale zkrátka
cokoli, čemu se věnujete. V čem vidíte smysl. Tvoření nebo tohle blbý
klapání do klávesnice. Práce je přesně to, co vás často vytáhne z těch nejhorších
nálad. U mě je zajímavý, že se do hodně věcí musím nutit, ale když se donutím,
je ten pocit asi nejlepší ze všeho.
Další velký zjištění je pro mě to, že život je prostě blbost stavět
na jediný věci. Ani věci, co jsou pro vás nejdůležitější, samy o sobě prostě
nestačí. Alespoň já to tak mám. I když je cestování, letní fesťáky nebo výběrová
káva hloupej rozmar, nechci se ho vzdávat. Protože můžu a protože udělají můj život hezčí. Těším se na všechny
ty věci, který si po dlouhý době zase užijem. A jsem vlastně ráda, co mi tohle
blbý období dalo. A nejvíc se těším na to, jak se pomalu zase vrátíme k životu.
Protože my se vrátíme!
A teď se na tu celou dobu pojďme podívat ve fotkách. Jo, jsou to hlavně highlighty, který dost často neukazujou realitu nebo ji ukazují dost zkreslenou. Krásně to ale ukazuje, jak sociální sítě fungujou. A to je vždycky potřeba připomínat!
Na skok na Pálavě. Příroda je tam sice boží, představte si ale, že si nikde nemůžete dát kafe, víno ani nic dobrýho. Nakonec jsem jedla v autě anglickej rohlík z Lidlu, ale co si budeme, není to tak úplně ono jako jít po Mikulově, vybrat si jednu ze skvělejch kaváren a dát si něco pekelně dobrýho.
No a ze zbytku (většiny) dní pak praktický žádný fotky nemám, tyhle jsou totiž všechny ze začátku karantény. Takový dny jsme ale nejspíš měli všichni. No nic, mějte se krásně!
11 komentářů
Já měla taky představu, že home office bude takový klidnější, stihnu doma resty, vyzkouším nové recepty, uspořádám svou sbírku čajový přebalů... No a pak byla práce takový fičák, že jsem některý dny už nestihla vůbec nic. Místo nových receptů si mazala rohlíky paštikou a odpískala víkend na chalupě. Home office končí a já doufám, že s ním taky nárazové úkoly, co musely být hotové hned (a nebo ještě rychleji)...
ReplyDeleteHezký den
Taky jsem se docela tesila, ze si od všeho odpocinu, budu trávit čas doma, udělám kde co. No a uz nějakou dobu mi chybí kontakt s lidmi, pořádně se projít po městě bez roušky a kde co. Fotky z výletů jsou super, některé místa vypadají zajímavě a asi se po nich kouknu a možná některé navštívím. :)
ReplyDeletejo, to máme podobně, třeba ta rouška mě jednu dobu otravovala fakt strašně. a děkuju!
DeleteJá chodila normálně do práce, tak mi to až taková změna nepřišlo. Ale přes každodenní masáž v televizi jsem z toho byla taková špatná, podrážděná, i když jsem se snažila si to nepřipouštět. Moc jsem si neodpočala, ale zase jsme byla ráda, že jsem se nemusela pod rouškou malovat a zdržovat make-upem a myslím, že kromě očí už s tím snad nezačnu :-) teda aspoň přes léto ne. A uvidíme, co přinese podzim, snad ne druhou vlnu, se kterou nám hrozí :-(
ReplyDeleteto chápu, myslím, že pro lidi, který chodili dál do práce, to bylo v tomhle lepší v tom, že se v tom doma nemohli tak moc utápět, ale zase měl asi člověk občas chuť zůstat taky doma a odpočinout si :)
DeleteMně nejvíc scházely kavárny a dortíky. Všechno ostatní bych si klidně dokázala odmazat ze života, ale latté, zmrzlinový pohár nebo nějaký písecký dort rozhodně ne:)
ReplyDeleteJournal by Rea
Taky. Mně navíc strašně chyběl i ten pocit svobody sejít se s kamarádama nebo moct kdykoli vypadnout :)
Deleteso nice post :) I follow you #62 , follow back?
ReplyDeletehttps://insandfashion.blogspot.com/
To neustálý vaření mě teda taky šíleně rozčilovalo .. člověk sotva dodělal jedno jídlo, už aby šel pomalu připravovat další. :D Jen ať už se restaurace a menzy pěkně otevřou, kdo na to má mít pořád chuť. :D
ReplyDeleteAle jinak zcela chápu tvoje pocity, mě karanténa narušila úplně veškeré plány, připravila mě o přítele a veškerou mojí každodenní radost. Já jako extrovert milující lidi, party, akce a všechno možné, jsem to doma zvládala dost těžce. Proto jsem ráda, že teď už se svítá na lepší časy. Tak držím palce, ať ti všechno školního dobře dopadne a užiješ si léto i tak! :)
Já jsem také velmi introvertní, takže jsem si říkala, že se skoro nic nezměnilo, nicméně miluju cestování a šest měsíců doma už mě hodně začíná štvát a lézt na mozek :D Navíc tady v Anglii to nevypadá, že by nám brzy něco povolili, protože je tu hodně nakažených, takže fakt otrava.
ReplyDeleteSouhlasím, že jsou to často rozmary, ale kolikrát nám to udělá lepší den! Člověk i tyhle malé radosti prostě potřebuje.
A to pečené kuřátko vypadá velmi dobře! Maso téměř nejím, ale díky tomuto jsem na něj dostala chuť :D
Krásne fotky. :) A to jedlo!
ReplyDeleteSabi z blogu Beautiful savage