Ztracená. Tak trochu. Zase.

Mohla bych být spokojená s tím, co mám. Nejsem. A nejvíc asi nejsem se sebou. I když možná není nic, co by mi mělo vadit.

Občas je fajn ten stereotyp rozbít, i kdybyste byli nejspokojenější. Asi proto teď ležím v dřevěný chatce, kde kromě postele není vůbec nic a plánuju následující dny jen tak být. Je tu jedna zásuvka a wifi, co se co chvíli vypne.

Nevadí, stejně ji plánuju používat co možná nejmíň.

Občas to přijde. Pomalu, plíživě. Ta touha se na chvilku ztratit, nebýt vidět, nesledovat, neporovnávat se. Stáhnout se z Instáče, nemluvit s nikým a mít klid. A být. A mít klid na ty svoje myšlenky. Občas je to nejlepší, co můžete udělat, je zdrhnout a být úplně sám, spát pár dní v dřevěný chatce, kde je zima a nad ránem tam jde chlad, vypnout od všeho a jenom tak přemýšlet, procházet se, koupat se v zatopeným tomu a chodit naboso. Protože světe div se – já to mám vlastně fakt ráda, tohle drobný nepohodlí, probouzet se s ranní zimou, být rozlámanej, ale vidět to krásný svěží ráno, který jinak zaspíš. Je to jako majáček, kterej ti po dlouhý době řekne, co je důležitý, že jsi v poho, ať se děje cokoli.

Jsme v době, kdy vám holčičí časáky i motivační instagramy pořád vštěpujou, ať jste hlavně dostatečně sami a jednou za čas si na sebe uděláte sobecky čas, jenomže to obvykle znamená číst si jednou za čtrnáct dní půl hodiny před spaním knížku nebo si velkolepě nalakovat nehty.

Tak moc pohodový je mít tohle kousek od postele?

Mít práznej editor a vyplou wifi. A jenom tam sypat písmenka. ♥

Tak mizení zdar a já si jdu dát víno!