Všechno je blbě, úplně všechno, a já už s každým dalším failem neztrácím iluze, že by měl být poslední. Vymyslela jsem si zase kolosální blbost uprostřed týhle báječný světový pandemie, zdánlivě spontánní rozhodnutí, co vůbec není spontánní. Jsem rozbitá, stará, unavená dušička. A možná jsem jenom malinkej kousek od euforie stejně jako od zhroucení.

Míjim ty místa, který miluju a zároveň tak moc nesnáším, protože mi připomínají věci, co bych někdy vymazala, ale vždycky budou součást mě. Páč moje dušička je stejně nejšťastnější v lesích a v místech, kterej by každej nazval koncem světa a kde se zastavil čas, a přesně kvůli tomu utíkám do betonový metropole, protože občas musíš, občas věci nejdou dost dobře vysvětlit a přesvědčivě, ale proto je děláš. A je mi smutno a lehce zároveň. Učím se pojmenovat pocity, jako mě to učí terapie, a jde mi o jenom o trochu míň blbě jako kdysi. Ale to je v pohodě. A jsem furt stejně ztracená. A to je taky oukej.
Nevím co bude, ale něco určitě. Život bude. Jaro bude. Jednou.
 

A faily budou. Díkybohu za ně.